na Blog.cz

"To musela být hádka."
"Počkáme se před školou?"
"Co bys řekla na kino?"

Už jsme měli po jídle. Seděli jsme u stolu jenom při světle svíček a povídali si. Bylo to takové romantické, ale stejně jsem si nedovedla představit, že bych měla tak hezkého kluka. Jo, Tobias byl hezký, ale taky veliký omyl.
"Na co myslíš?" Zeptal se najednou a dolil mi víno do sklenice.
"Co mohlo tak moc rozeštvat dva bratry." Podívala jsem se na něj.
"Víš, Bill, moje dvojče, je někdy hrozně tvrdohlavý. A teď opravdu extrémně."
"Tak mu zavolej. Nebo ho navštiv." Pokrčila jsem rameny. "Nebo jsi taky tak tvrdohlavý?"
"Telefony nebere a odstěhoval se, nevím kam. Po mámě jsem mu vzkázal mou nynější adresu. Taky si změnil číslo, víš?"
"To musela být hádka." Pošeptala jsem.
"Tehdy jsem si myslel, že je jako každá jiná. Hádali jsme se často, ale hned jsme se vždycky usmířili. Ale ten nepomohli ani kluci."
"Kluci?"
"Z kapely. Díky hádce se rozpadla i kapela. Bráchovi to lezlo moc na mozek, ta popularita."
"Jak to, že jsem o vás neslyšela?" Zeptala jsem se. Vzpomínala jsem, jestli jsem snad Toma někdy někde neviděla, ale jeho obličej znám teprve pár týdnů.
"Hráli jsme trochu něco jiného, než vážnou hudbu." Zasmál se.
"Hele!" Šťouchla jsem do něj. "Nedobírej si mě, jo?" Vyplázla jsem na něj jazyk.
"Jak bych jenom mohl?" Zatvářil se nevinně.

"Musím jít. Zítra mám brzo školu. Jdu už na sedmou." Vstala jsem. Dneska jsem nebyla tak opilá jako posledně, ale i tak jsem cítila, že víno určitě pít nemůžu.
"Lauro, to mi zase utečeš? Nechceš zůstat přes noc?"
"Pro tebe ta společná večeře něco znamená?" Zeptala jsem se nejistě.
"A co to znamená pro tebe?" Zeptal se.
"Jsi kamarád. Mám tě ráda. Věřím ti, i když tě skoro vůbec neznám. To se mi nikdy nestalo, ale víc tu asi není.." Pokrčila jsem rameny.
"Díky, že jsi mě upravila můj pohled na věc."
"Tome, jsi milý a hezký, ale.."
"Chápu, nemusíš to vysvětlovat." Usmál se. "Nemá cenu přemlouvat tě, abys tu zůstala, že?" Zeptal se ještě jednou.
"Promiň." Pokrčila jsem rameny.

Ten školní stereotyp mě už začínal zabíjet. Ale Audry ho nějak dokázal narušit a vytrhnout mě z něj.
"Na kdy to dneska vidíš?" Usmál se na mě.
"Hned po škole. Kdy končíš?"
" V půl 3."
"Já taky. Super. Počkáme se před školou?"
"Dobře." Přikývl. Ani nevím, proč jsem si začala připadat jako pořádná mrcha. Včera jsem byla s Tomem a dneska Audry? Ale co, však jdeme jenom na pivo.

Počkala jsem pár minut, než Audry přišel.
"Kam chceš jít?" Zeptal se.
"Ty přece zveš, ne?" Zasmála jsem se.
"Moc to tady neznám, teprve jsem se přistěhoval." Omlouval se.
"Však já taky vtipkuju. Znám jednu super kavárnu a je blízko." Nasadila jsem si kapuci a vydala se směrem, kterým je kavárna.

"Který obor studuješ, Audry?" Zeptala jsem se.
"No, mám violoncello. A musím se ještě učit klavír." Pokrčil rameny.
"To bych do tebe neřekla." Usmála jsem se.
"Jo, to většina lidí."
"Ani se nedivím." Řekla jsem upřímně. Nedovedu si ho představit hrát na violoncello. Musí být opravdu dobrý. Co vím, tak je to hodně těžký obor, hlavně na naší škole.. Už jsme byli u kavárny, tak jsem otevřela a vešla. Audry šel hned za mnou. Ach, jak já miluju tu vůni kávy. Moc ráda sem chodím, protože tady to není takové násilné. Je to úžasné.

"Můžu se zeptat? Jednu troufalou otázku?" Zeptal se najednou Aundry.
"Jo, cokoliv." Pokrčila jsem rameny.
"Máš přítele?" Zvedl obočí. Znejistěla jsem. Proč se mě ptá? Mám říct ano, nebo ne? Ale proč bych mu měla lhát?
"Nemám."
"Takže tě můžu pokoušet a snažit se dostat do tvojí přízně?"
"Co prosím?" Nevěřila jsem tomu, co slyším. To je tak otevřený, že to řekne rovnou a tak nahlas? Kdyby to pošeptal, neřekla bych. Ale..
"Líbíš se mi. Chtěl bych s tebou chodit. Chceš být taky se mnou?" Usmál se.
"Sotva se známe." Pokrčila jsem rameny.
"Poznáme se. Už jenom tahle káva je začátek." Opřel se lokty o stůl.
"Jo, s tím souhlasím. Ale.."
"Co máš dnes večer? Co bys řekla na kino?"
"Já.. Dlouho jsem v kině nebyla." Pokrčila jsem rameny a usmála se.
"Tak jo. Mám tě vyzvednout?"
"Pak ti ukážu, kde bydlím." Přikývla jsem.

Nikdy jsem něco takového nedělala. Nikdy jsem nevěřila osobě, aniž bych ji znala déle než jeden den. Ale Audry byl tak jiný. Nikdy jsem takového kluka nepotkala.. Byl úžasný. A kouzelně otevřený. Já být ním, styděla bych se to říct, ale on.. Ani trochu se nezačervenal. A to kino bylo úžasné. On byl úžasný. Doprovodil mě až domů. Měla jsem pocit, že bych ho měla pozvat dál, ale.. Není na to moc brzy? Nakonec jsem ho nepozvala, ale příště musím.

Když jsem přišla domů, šťastně jsem se posadila do křesla v obýváku a koukala jenom tak do krbu, kde ani nehořel oheň. Šla jsem si pro zápalky a založila oheň. Aspoň tu nebudu sedět jako blázen. Ale byla jsem tak... povznesená. Audry mi naprosto změnil názor na muže. Díky němu jsem poznala, že nemůžu všechny házet do jednoho pytle. Byla jsem opravdu ŠŤASTNÁ.

B.