Nastavený nový lay...líbí se vám? :)

WE & SITE  /////  STORIES  /////  AFFILATES







TZVB - 2 - "Kolik ti je?"

4. ledna 2011 v 19:57 | MoNiK |  Ten z vedlejšího bytu
  • "Spěchám do školy."
  • "Kolik ti je?"
  • "To bude v pohodě, zlato."


Ráno jsem vstávat nemusela, protože jsem měla školu až na poledne, ale nemohla jsem spát. Už od 7 hodin jsem se převalovala. Aspoň budu mít čas a všechno stihnu dodělat. Ještě jednou jsem si v teple peřiny přečetla životopis a pak jsem byla přinucena časem, abych vstala. Neúprosně na mě tlačil. Rychle jsem zaběhla do krámku naproti pro mléko a pár housek a už jsem spěchala, abych se stihla osprchovat. Během toho, co mi usychaly vlasy, jsem snídala teplé kakao s houskami, které mi plavaly namočené v něm.

Naposledy jsem si prohrábla vlasy, zapnula bundu až ke krku, omotala zelenou šálu a otevřela dveře. Z vedlejšího bytu zrovna vycházel nový obyvatel. Zamkl a až na schodech si všiml, že vycházím taky. Udělal, čeho jsem se obávala - počkal na mě.

"Ahoj." Usmál se. Oproti včerejšku nevypadal tak namyšleně. Spíš mile, přátelsky, až moc důvěrně.
"Zdravím." Odpověděla jsem. Proběhla jsem kolem něj a spěchala dolů ze schodů. Nechtěla jsem být nezdvořilá, ale na kluky jsem zanevřela. A on k druhému pohlaví patřil.
"Počkej." Dohonil mě, když jsem si vybírala poštu. Samé reklamy, poukázky, jeden dopis - ten bude asi od babičky. Účtenky mi nechodí ty platí táta a chodí mu na jeho adresu do práce.
"Spěchám do školy." Omluvně jsem se na něj podívala, zatímco jsem si poštu strčila do brašny.
"Půjdu s tebou, chceš?" Nabídl se. Jenom jsem pokrčila rameny, asi to bral jako souhlas, když se usmál a natáhl si kapuci a nasadil brýle, které měl v kapse.

Svým způsobem byl vlezlý, až mi to vadilo, ale dostával se mi pod kůži. Vždy jsem byla introvert, on vypadá na pravý opak, ale přece - protiklady se přitahují.. Asi jako dva magnety. Ale proč o něm najednou uvažuju jako o potencionálním partnerovi? Vždyť může být jenom kamarád. Moc hezký kamarád.
"Kde studuješ?" Zeptal se. Přes šálu jsem mu zamumlala odpověď. Kupodivu mi rozuměl.
"A který obor přesně?"
"Zpěv a klavír."
"To je super. Já hudbu miluju." Usmál se.
"A co studuješ ty?"
"Ehm." Zasmál se." Já už mám pár let dostudované."
"Kolik ti je? Vypadáš na středoškoláka.."  Usmála jsem se na něj. Opravdu se mi dostával pod kůži.
"To se přece neříká." Zastavil se. "Řekl bych, že tohle je tvoje škola." Kývl hlavou k hlavní bráně. "Tak se měj." Rozloučil se. aniž bych stihla odpovědět, už mizel v dáli.

Mozarta jsem nakonec uměla nejlépe ze skupiny. Vypadalo to, že se na to všichni vykašlali. Nebo na to zapomněli? Nevím, ale opravdu jsem si teď připadala jako šprtka. Nenáviděla jsem to, ale co se dalo dělat, když se na to všichni vybrnkli?
"Lauro, můžu vás požádat, abyste nám něco řekla, když to třída neumí?" Vyzval mě učitel. Šťastná jako blecha, ironie, jsem vstala.
"Musím k tabuli?"
"Ne, klidně se posaďte, ale nahlas." Povolil a sám se posadil na kraj katedry. Tak jsem se znovu posadila a začala předříkávat životopis Wolfganga Amadea Mozarta. Stejně nechápu, k čemu mi to bude..

Konečně doma.Zabouchla jsem dveře, klíče hodila na stolík vedle věšáku a zula si boty, kteé jsem odkopla bokem. Bosky jsem šla do kuchyně, na židli odložila tašku, otevřela si láhev vína a do skleničky si nalila pár deci rosé. Hodiny ukazovaly půl 11 večer. Tak pozdě jsem snad nikdy nepřišla. Ale musela jsem cvičit na klavír a úplně jsem zapomněla na čas. A pak byla venku tma a já se courala nocí domů. A tak jsem přišla až teď.

Sedla jsem si k televizi, na koberec a zády se opřela o křeslo. Napila jsem se vína a sundala si kabát a hodila ho přes křeslo. Přepnula jsem kanál. A znovu. Další program byl nějaký dokument. Potom titulky. Vypnula jsem televizi. Poslední dobou jsem ji vůbec nesledovala, bylo tam úplné nic. Jenom tak jsem seděla na zemi. Zaklonila jsem hlavu, opřela ji o sedačku křesla a rozhrnutými záclonami jsem sledovala hvězdnou oblohu.

Z mého transu mě vyrušilo zaklepání. Proč se to tím bytem tak rozléhá? Pomalu jsem se zvedla a potmě a poslepu přišla ke dveřím. Kdo by teď mohl klepat? Vždyť celý dům spí.. položila jsem skleničku vína na stolík a otevřela jsem.
"Ro!" Objala mě hned Lily. Měla ubrečené oči, pořád vzlykala a nerozuměla jsem jí ani půl slova.
"Pššt. Zpomal." Pošeptala jsem a vtáhla ji do bytu, aby náhodou sousedé nenadávali. Hned jsem rozsvítila světlo a pozvala ji do obýváku.
"Ty jsi něco pila? Táhne to z tebe.." Odtáhla se.
"Ty si asi nedáš, co, těhulko?" Usmála jsem se, ale ne, že bych byla napitá.
"Ne." Řekla stroze a šla do obýváku. Vzala jsem si svou skleničku a následovala ji. Posadila se do křesla, já naproti ní.

"Tak co se stalo?" Pobídla jsem ji, když chvíli mlčela.
"Řekla jsem to Adamovi." Pošeptala a znovu se rozbrečela. Už nevzlykala, jenom jí tekly slzy po tvářích. Podala jsem jí krabici s kapesníčky.
"Jak teda reagoval?" Zeptala jsem se. Ze skříňky vedle televize jsem vytáhla bonboniéru.
"Prvně zrudl, pak zbledl. Nakonec řekl, že jde do hospody a zítra mi řekne něco víc, protože je zaskočený." Utřela si slzu.
"Takže přijde ožralý a pak ti řekne, co si o tom myslí?"
"Asi jo." Pokrčila rameny. Zase začala vzlykat, tak jsem jí nabídla čokoládky.
"To bude v pohodě, zlato." Hned jsem ji objala.

Náhlé zaklepání vyděsilo mě i Lily. Za dveřmi stál Adam.
"Je tu Lily, že jo?" Zeptal se. Byl naprosto střízlivý. Jenom jsem přikývla a pozvala ho dál. Automaticky šel do obývacího pokoje. Nechala jsem je osamotě, ať si své problémy vyřeší v klidu a soukromí. Posadila jsem se do kuchyně. Najednou mě přepadla únava. Bylo pár minut po půlnoci. Bohudíky zítřejší vyučování odpadá, tak můžu spát až do odpoledne.

Lily s Adamem se rozloučili a odcházeli v objetí. Z toho jsem pochopila, že je mezi nimi všechno v pořádku. Když jsem zavřela dveře, závistivě jsem vzdychla. Taky chci někoho, kdo by mě objal, konejšil mě a pomáhal mi překonat překážky života. Hned jsem si vzpomněla na Tobiase. Na jeho zlatavé lokny, modré oči, krásný úsměv, který vždycky prozářil můj celý den. Vždycky vypadal jako andílek, možná proto se mi nechtělo věřit, že by mě tak podvedl.

Vstala jsem. V koupelně jsem si do vany napustila teplou vodu a šla se vysvléct. Potřebovala jsem ze sebe smýt dnešní den a trápení, které mě potkalo. Během týdne jsem si snad nikdy nedopřávala plně napuštěnou vanu, vždycky jsem se jenom osprchovala a hned lehla do postele. Dneska byl výjimečný den, i když nevím čím. Ale taky půjdu brzo spát, jinak bych usnula v té vodě a máčela se tu až do rána.

Zachumlala jsem se do teplých peřin a zavřela oči. Už bych mohla usnout, po tak vyčerpávajícím dnu. Můj dech se zpomaloval, uklidňovalo mě ticho kolem. To ticho ale prořízla dutá rána. Jakoby někdo spadl. A pak pár hlasitých nadávek. V tichu se všechno neslo dvakrát hlasitěji. Jenom jsem se uchechtla a znovu se snažila usnout. Tentokrát úspěšně.

Báři
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš ff Ten v vedlejšího bytu?

Klik :)

Komentáře

1 Daniela | 5. ledna 2011 v 17:24 | Reagovat

dobrý :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama